Tento text vznikl jako úvodník do našeho firemního časopisu mTimes. A když už jsem si s ním dal tu práci a věnoval jsem jeho psaní tu necelou půlhodinku, tak by bylo škoda nedat to sem. Alespoň to vypadá, že přispívám častěji :)

Editorial bych rád pojal trochu netradičně. Všechny články v mTimes jsou vlastně o tom jak něco děláme, nebo bychom dělat mohli. Já bych se rád vydal opačným směrem a napsal něco o tom, jak a proč naopak nedělat nic.

Celá naše civilizace je postavená na číslech a grafech, které se do našeho života promítají tak, že musíme vše dělat lépe, přesněji a ve větším množství. Smutné na tom je, že se tyto závody s virtuálními čísly přenáší z práce i do našich soukromých životů. Vidím to sám na sobě. Každý týden si vytyčím nějaké cíle, které se pak snažím splnit a na základě toho, jak mi to jde hodnotím jestli se daný týden povedl. Většinou se jedná o úplné banality: zajít k zubaři, vyluxovat byt, učit se angličtinu, pustit myčku, vyprat. Jedná se o věci, ze kterých bych mohl mít i radost je dělat, ale tím, že jsou v kolonce „musím splnit“ se z nich stává otrava.

Tento víkend jsem si řekl, že už nebudu svým vlastním otrokem a budu dělat jen to, na co mám zrovna chuť. Několik hodin jsem jenom seděl na terase a poslouchal jak padá déšť. Normálně bych si řekl, že to je ztráta času, ale dobilo mě to takovou energií, že jsem spontánně uklidil celý dům. Tím, že jsem nemusel, jsem z toho měl ještě větší radost.

V dnešní době je mít čas na nicnedělání velký luxus, ale třeba kdyby člověk trochu ustoupil ze svých přehnaných požadavků a ušetřil si na něj čas, tak by náhle zjistil, že mu přináší daleko víc, než činnosti sebemrskačsky naplánované. Zkuste to!