Ve třetí a poslední části vyprávění o našem putování po Gruzii bych se rád věnoval návštěvě hory Kazbek a odletu dom. Plynule navazuje na první část o treku v Tušetii a druhou část o pobytu ve Tbilisi. 

 Ze Tbilisi vyrážíme ráno. Naším cílem je slavná hora Kazbek, což je se svými 5047 metry nad mořem třetí nejvyšší hora Gruzie. Nachází se na severu při hranicích se Severní Osetií asi 3 hodiny od Tbilisi. Na autobusáku Didube sháníme správnou maršrutku ale nemáme dobrou ruku. Sedáme do rozpadlé dodávky, ve které chybí kufr a tak musíme platit i jedno sedadlo navíc kvůli bagáži. Tím ovšem nepříjemnosti nekončí. Nejen že, čekám asi 30 minut než se sežene dostatečný počet cestujících ale auto se plní až k prasknutí. Když to vypadá, že už se tam nikdo další nevejde tak najednou odklopí i malé sedačky do uličky. V malém tranzitu se nás tak tísní více než dvacet a přetížené listové pružiny podvozku skučí v každé zatáčce.

Cesta patří mezi ty lépe udržované. Vede nejen do populárního zimního střediska Gudauri ale především je to hlavní obchodní tepna do Vladikavkazu a dále do Ruska. Cesta ubíhá poměrně poklidně a tak jen poklimbáváme. Na pauze kupujeme u silnice poprvé místní specialitu Churchkelu, což jsou oříšky zalité ve ztuhlé šťávě z hroznů ve tvaru, nejvíce připomínající nějakou sexuální pomůcku (říkal kamarád). Je to opravdu výborné a jistě výživné. 

Za chvilku už dorážíme do města Stepansminda (dříve Kazbegi), což je výchozí bod pro trek na Kazbek a s trochou představivosti je to takový gruzijský špindl. Počasí je ovšem zoufalé, nízké mraky a přeháňky. Dáváme alespoň pozdní oběd v restauraci a než se nacpeme a vypijeme kávičku, tak už se mraky protrhávají. Nezbývá než vyrazit k našemu dnešnímu cíli - kostelu Gergeti Sameba, který se tyčí asi 400 výškových metrů nad městem a dá se tam tábořit. 

Hned u nástupu na pěšinku potkáváme kamarádku Lenku z Olomouce se svým přítelem a opět se přesvědčujeme, že svět je malý a o náhody v něm není nouze. Jelikož jsme už pěkně rozchození, vylézt ke kostelu nám nedělá žádný problém, bereme to spíše jako pohodovou procházku i když s batohem na zádech. Před námi se otevírají neuvěřitelná panoramata, kostelíček na kopci kolem něj plují mraky a za ním se monumentálně tyčí čtyřtisícové vrcholy Velkého Kavkazu. Paráda.

Jdeme si prohlédnout vnitřek kostela, ale bohužel nás tam s Lukášem nepouštějí v kraťasech a to ani když zkoušíme fintu s ovazáním si nohou šátkami pro ženy. Stavíme tedy stany, večeříme a kvůli zimě a silnému větru zalézáme do stanů.

Ráno je krásně slunečno, s Lukem jdeme pro vodu u kostela a při té příležitosti si prohlížíme i jeho vnitřek, kde si dva znudění mniši hrají s provázky. Obdivujeme i jejich moderní fotovaltaickou elektrárničku, nežijí si tu špatně. Hora čeká a tak není čas otálet. Balíme vše co máme a stoupáme vzhůru, do Bethlemi hut nás čeká více než 1500 výškových metrů převýšení. Stoupáme pomalu a brzy jsme úplně zpocení. I tak ale předbíháme velké množství turistů, kterých je zde skutečně hodně. S navigací není opravdu prodblém, cesta je prošlápnutá a není možné se ztratit. Zprvu se jde po hřebínku, který skýtá pěkné výhledy do údolí. Po překonání průsmyku Arsha ve výšce 2940 m.n.m. se najednou otevře pohled na druhou stranu - ledovec Gergeti, který obepíná Kazbek z jižní strany. Pomalu směřujeme přímo k jeho úpatí s morénou. Dáváme časté pauzy a požíráme obrovské množství müsli tyčinek, na normální jídlo není čas. U ledovce většina lidí nasazuje mačky, ale ty bohužel nemáme. Pokud člověk nejde přímo středem ale spíše u kraje, tak to problém není. Led je souvisle pokrytý štěrkem a kamením, takže nohy nekloužou. V horní části je pár trhlin, ale ty se dají bez problému přeskočit.

Po asi kilometru na ledovci už stojíme pod Bethlemi hut (3670 m.n.m.), zbývá už jen pár stovek výškových metrů a jsme tam. Je to vcelku odpudivé místo. Z neudržované meteo stanice je něco na způsob hotelu, ale vevnitř je strašný smrad a tma. Spí se na velkých palandách a celkově budova připomíná spíše vězení v nějaké rozvojové zemi. Před chatou se dá tábořit ve stanech, pro které jsou vytvořený chlívky z kamenů. Celému plácku dominuje obrovská hromada odpadků. Pokud ale někdo chce zdolat Kazbek, tak mu nic jiného než strávit zde noc nezbývá. Odsud už je to na vrchol jen asi 1400 výškových metrů. My bohužel nemáme čas a ani výbavu na výšlap na vrchol (minimum jsou mačky a cepín), takže po krátkém spočinutí míříme zpět dolů. Stejně je zde taková zima, že nám to ani moc nevadí. 

Už ani moc nevnímáme, jen mechanicky jdeme a snažíme se dostat dolů co nejrychleji. V průsmyku Arsha nás zastihuje takový slejvák, že jsme za chvilku úplně durch i přes kvalitní outdoorové materiály. Z cestičky je najednou bahnitá skluzavka, takže několikrát chytáme zajíce, ale nikomu se naštěstí nic nestane. Když konečně docházíme ke kostelíčku od kterého jsme vyráželi, tak meleme z posledního, jen rychle postavit stany uvařit večeři a zachumlat se do suchého teplého spacáku. Máme za sebou více než 1500 výškových metrů nahoru a 1500 dolů s 20 kg na zádech. 

Ráno je opět krásně slunečno, zasněžený vrchol Kazbeku nás naposledy zdraví a my míříme dolů do vesnice a zpět do Tbilisi. Tam se potkáváme s našimi kámoši Gabkou a Lukanem, kteří byli v Arménii. Přes našeho známého Otíka sháníme byt na jednu noc, neb náš hostel je obsazen. Dáváme bohatou večeři a vyprávíme si vzájemně zážitky z cest. 

Náš poslední celý den v Gruzii je ve znamení přesunů. Loučíme se s Tbilisi a míříme do Kuitaisi. Cesta je ovšem hrozná, ve stínu je přes 39 stupňů a v rozpálené maršrutce ještě více. Vzduch z okének nechladí ale spíše vysušuje. Po asi 4 hodinách jízdy máme dost, ale stejně ještě chceme prozkoumat centrum Kuitaisi, které vypadá docela zajímavě. Na véču jdeme do první restaurace a vybíráme jen podle obrázků, což byl trochu problém. Zjišťujeme, že jsme si objednali různé směsi s vnitřnostmi všech druhů. Za tmy se přesouváme taxíkem na letiště a teď už jen přečkat do asi 3 ráno, kdy začíná odbavení. Naštěstí jsou v hale úžasné matrace na kterých se dá vyspat snad lépe než ve stanu. Sedáme do letadla a jen stěží si uvědomujeme, že už je cesty konec. Nikomu se domů nechce, ale realita čeká. Bylo to úžasných dvanáct dní, na které asi nikdy nezapomeneme.

Konec třetí části.

Mapa našeho celého výletu:

Praktické informace a odkazy:

• Český web o oblasti Tušetie
• Skvělá mapa treku
• Mytologie Tušetie
• Recept na úžasné vegetariánské jídlo Ajapsandali

Celý seriál

• 1. část Gruzie: přílet a trek Omalo - Shatili
• 2. část Gruzie: Tbilisi
• 3. část Gruzie: Kazbek a odlet