Gruzii si člověk v našich podmínkách vybaví možná díky válce s Ruskem v roce 2008 nebo jako jednu z pochybných republik na Kavkaze. O tom, že má tato krásná země co nabídnout, a to nejenom milovníkům přírody, bych vás rád přesvědčil v tomto krátkém vyprávění o našich horských dobrodružstvích, které jsme podnikli v červenci 2014. První část bude věnována treku Omalo - Shatili v oblasti národního parku Tusheti.

 

Vše začalo velmi nevinně. Nízkonákladovka Wizz Air začala létat z polských Katowic do Kuitaisi za velmi příjemnou cenu (i s velkými batohy za cca 6 tisíc CZK) a tak bylo jen otázka času, kdy se tam podíváme. Na letišti je možné auto nechat stát díky super akci pro vozy s českou SPZ s 90% slevou, takže nás dva týdny parkování vyšly jen na 17 zlotých. 

 

Let je přes noc a trvá přibližně 3 hodiny. Z polské reality se najednou ocitnete na malém terminálu bývalého vojenského letiště Kuitaisi. Na letišti je možné vyměnit peníze, ale doporučuji lepší kurz až v jedné z mnoha směnáren ve městě, kam vás ochotně zaveze jeden z místních řidičů taxi za cenu kolem 5 GEL na osobu (za nás bylo 1 Lari = 11,4 CZK). S českými korunami nepochodíte, ideální je EURo. Po výměně peněz vás řidič ochotně hodí k místnímu McDonald´s kde je stanoviště maršrutek.

 

Náš cíl byl odjet co nejrychleji do hor na trek Omalo - Shatili, proto pokračujeme co nejrychleji do Tbilisi za 12 GEL na osobu. Evropan zvyklý na klidný provoz je zpočátku poměrně v šoku. Na jízdní pruhy se příliš nehraje, jízda ve stylu Need for speed je doprovázena neustálým troubením a předjíždí se nejčastěji v zatáčkách a proti rozjetému kamionu. Ideální je proto dopředu příliš nekoukat a raději se věnovat okolní krajině. Města i zdejší průmysl zažili už lepší časy za sovětského svazu, obrovské továrny jsou prázdné a omítky oprýskané. Zpočátku to působí dost depresivně, ale po chvilce si člověk zvykne. Do Tbilisi se jede cca 3 až 4 hodinky, záleží na osobní odvaze maršrutkáře. Vlakem je to nicméně hodin 6 a tolik času jsme neměli.  

 

Maršrutka končí v Didube na jednom z hlavních autobusáků. Pokud vám přijde Florenc jako smradlavé místo, tak Didube je peklo na zemi. Všude špína, hulákající řidiči snažící se nahnat své cestující, žebráci a potulní psi. Chvilku čekáme na naši českou kámošku Vlaďku a pak hurá metrem na opačný konec města na stanici Samgori odkud jede maršrutka do Telavi. Před cestou jde ještě zbytek skupinky zkusit místní veřejné záchody, jestli se tak dá říkat prknu na kterém sedí 4 chlapi dělající potřebu vedle sebe. Do Omala se nedá jet přímo neboť je to poměrně hardcore cesta přes hory jen pro jeepy s pohonem 4x4 ale ještě před Telavi domlouváme s jedním cestujícím, že nás do Omala hodí za 220 GEL za 5 lidí. Zpočátku si řikáme, že to je poměrně velká pálka, ale když pak 5 hodinovou cestu přes strže, rokle a horské průsmyky vidíme, tak už se vůbec nedivíme. Mnohokrát překonáváme horskou bystřinu, která podemlela část silnice a lidé sedící na kraji pozorují jak se kola pohybují jen několik centimetrů od mnohasetmetrového srázu. O tom, že ne vždy to vyjde svědčí i množství křížků u cesty. Na jednom místě je vidět čerstvě sesutou hlínu a spadlý strom, který musíme s Lukášem manuálně odstranit. Zhora se pořád valí kameny a tak místo raději rychle opouštíme. O kus dál ale dramata nekončí. Řidič najednou staví a jde se podívat na kolo. Ze 6 šroubů viselo už jen na 2 a to ještě povolených. Zkoušíme na cestě hledat šrouby ale neúspěšně. Bereme tedy z ostatních kol a doufáme, že to bude stačit. Padá pomalu tma, ale vypadá to, že cesta ne a ne končit. Jsme už úplně vyřízení, když konečně zdoláváme poslední serpentýny v podemleté hlíně a před námi se objevuje vesnice Omalo, z asi deseti baráků svítí jen 3 světýlka. Elektrické vedení sem vedlo za lepších časů, nyní svítí jen ti, co mají generátor nebo solární panely. Chceme jít spát pod stan, ale nakonec nás přesvědčí v Guest Housu abychom šli k nim za 15 GEL na osobu/noc. Po náročném dni ještě rychle uvaříme véču na vařiči, dáme sprchu v ledové vodě a jdeme spát. 

 

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
•  

 

Ráno svítí krásně slunce. Balíme a vyrážíme, batohy se zdají být snad stokilové. V Omalu prohlížíme pevnost a potkáváme češku Pavlínku a němce Johanese. Zjišťujeme, že jdeme stejnou trasu a tak se k nám přidávají. První větší kopec nám dává zabrat, ale cesta rychle ubíhá. V Dartlu nás vítají krásné věžičky a tradiční baráčky z kamene. Dáváme pivo (1,5l za 10 GEL) a šašlik (na osobu za 5 GEL). Mírně začíná pršet a tak se tam trochu rozsedíme. Cesta pokračuje dál údolím a tak není tak náročná. K večeru docházíme do Tsesha a stavíme před ním stany. Vaříme véču a dáme menší párty s našimi zásobami slivovice :)

 

Druhý den pokračujeme dále. Všude potkáváme stáda krav, ovcí a koní, které občas doplní hýkající osel. Překračujeme potok u vesnice Tsesho a šokuje nás pohled na mrtvého koně v řece, kde jsme chtěli nabírat vodu. Raději tak činíme až o kus dále z horských pramenů. Obecně s vodou není problém téměř nikde, vody je z horských potůčků všude dost. Není proto potřeba tahat velké zásoby. Zpočátku se bojíme kvality ale za celou dobu nás nikdy nezklamala. Těžko říct jestli to ale není probiotiky, které každý den pravidelně bereme. V Girevi nás vítá pevnost a chladíme nohy v potůčku. Lepíme první puchýře a ošetřujeme tejpou natažené šlachy. V Girevi je možné nakoupit ještě nějaké jídlo ale my pokračujeme ještě o kousek dál do Chontia, kde nám v budce eufemisticky pojmenované hotel dělají výborné chačapuri plněné sýrem se salátem. Je znát, že jsme dál od civilizace a nedojede sem vůz. Pivo už je příliš drahé. Na okraji vesničky o pár domcích stojí vojenská budka, kde nám po asi 40 minutovém čekání vydávají povolení pro pobyt v hraničních horách. Bez znalosti ruštiny Vlaďky by to asi nebylo tak jednoduché, ale chudák to zas odnáší tím, že se ji všichni vojáci pokouší sbalit. 

 

Cesta jde svižně po úbočí krásných hor s výhledy do údolí s divokou řekou Kvakhidistskali ale únava a nezvyk nosit těžké batohy si berou svojí daň. Máme všichni zničené nohy a odřená ramena. Na jednom z přechodu potoka Radka padá na kámen a tak je potřeba nohu ovázat. K večeru docházíme k řece a naše cesta končí u prudké skály. Brodit tak prudký proud je sebevražda a tak musíme lézt po skále. Bereme holkám krosny a snad jen zázrakem nikdo nespadne. Máme toho všichni dost ale k bivakovacímu místu vyznačenému na mapě je to pořád daleko. Když začíná pršet tak už dochází poslední morál a stavíme stany pod cestou na shromaždišti ovcí. Stavíme rychle stany a už máme u sebe dva vojáky, kteří se netváří příliš přátelsky, ukazujeme povolení ale stejně si vše opisují znovu. Nechápu jak mohou chodit takto potmě v noci naprosto šíleným terénem bez jakéhokoliv vybavení. Vaříme a jdeme rychle spát. 

 

Ráno nás budí dva průlety vrtulníku Mi-8, který zásobuje zdejší vojenskou budku. O kus dál nás čeká další kontrola, tentokrát hlídka na koni. Znovu si vše opisují a my spěcháme abychom stihli přejít Atsunta pas ve výšce přes 3400 metrů. Téren je hodně náročný, jde se kolem řeky ale pořád nahoru dolu, po suti nebo travnatém úbočí hory. Za hodně prudkým brodem vaříme pořádný oběd abychom se nasytili na stoupání. Čeká nás převýšení více než 800 metrů, ale naštěstí příliš nebloudíme a stoupáme svižně. Pod závěrečnými asi 400 výškovými metry potkáváme Pavlínku s Johanesem, kteří omylem vyšli k jinému pasu a museli se celou dobu vrátit zpět a pak znovu nahoru. Přibližně v 5 večer dorážíme na nejvyšší místo. Rychle dáváme několik fotek ale blížící se bouřka nás nutí k rychlému sestupu na druhou stranu. Stav nohou je u všech dost tragický a tak kempujeme na prvním vhodném místě u krásného potůčku. 

 

Druhý den nám trvá pěkně dlouho než se vyhrabeme ale cesta pak ubíhá pěkně. Jde se po hřebeni s krásnými výhledy. To ale ještě nevíme co nás čeká. Na křižovatce pod horou Khidotani se rozhodujeme že půjdeme po černé (doleva) do vesnice Bakhao. Podle mapy to vypadá, že se tak dostaneme dříve na lepší cestu. Po drsném sestupu asi 700 výškových metrů  až k vesnici po totálně zarostlé pěšince plné bolševníků, zjišťujeme, že vesnice je opuštěná a o kus dál už víme proč. Most je stržený a nedá se tedy pokračovat dál. Zkoušíme přelézt cestu po skále nebo vymýšlíme jak rychlou řeku přebrodit ale vše je marné. Brodění by neskončilo dobře a tak rozum velí vrátit se až nahoru na křižovatku. Je nám z toho hrozně ale všichni se pouštíme zpět do kopce. Ztratili jsme tak asi 4 hodiny času a jsme úplně na hadry když scházíme za tmy tentokrát po značené červené do vesnice Mutso. Tady je sice krásná pevnost ale jen jeden obývaný barák. Ptáme se pána na ubytko v ruštině a jeho první věta zní: "Ty znaješ jazyk vraga!" Teprve potom co ho ujistíme, že nikdo z nás rus není nám nabídne přespat v boudičce kde spal jeho táta. S nadšením bereme a dostáváme i úžasný domácí jogurt Matsoni, chléb a med. V noci je pěkný slejvák, ale nám je dobře.

 

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
•  

 

Ráno nás pán ještě pohostí polévkou. I přesto, že nechtěl nic jsme mu každý přispěli 15 GEL za osobu. Zjišťujeme, že maršrutka ze Shatili jede jen dvakrát týdně (čtvrtek a neděle ve 12:00). Pěšky to nestíháme a tak nás pán bere za přispění na plyn do auta (50 GEL) veze adrenalinovou jízdou až do Shatili. Je to sice jen 11 Km, ale cesta je drsná a starý ruský vojenský UAZ s ní má co dělat. Shatili už je dost turistické, ale také je vidět, že už zažilo lepší časy. Čekáme na maršrutku, která nás veze za 20 GEL na osobu až do Tbilisi. Cesta je dost divoká. Opět stoupáme přes průsmyk až do výšky asi 2600m, kde stavíme a za chvilku se objevuje týpek s českým samopalem škorpion. Nevíme o co jde, ale raději se klidíme zpět do autobusu. Vyzvedává si meloun a jde dál, holt kavkaz. :) Cesta do Tbilisi trvá 6 hodin, jede s námi místní opilec, který nám nejdříve na zastávce kupuje zmrzlinu a potom mě celého polévá pivem. Jsem docela rád, když definitivně usne. Jsme zpět na Didube a jediné co chceme je sprcha. Místní na nás v metru dost koukají, na krosny tady příliš zvyklí nejsou. Ubytujeme se v hostelu u kámoše Oty a máme pokoj jen pro sebe za 20 GEL na osobu a noc. Po chvilce v koupelně jsou z nás zase lidé a tak vyrážíme na prohlídku města. Centrum Tbilisi připomíná jakékoliv jiné evropské město a a je zde mnoho super zákoutí a zajímavých moderních budov. Určitě stojí za to vyjet lanovkou na kopec k Matce Gruzii pro nádherný výhled nebo navšívit sirné lázně.

 

Konec první části. Pokračujte ve čtení 2. dílem: Tbilisi

 

 

Mapa našeho celého výletu:

 

 

Praktické informace a odkazy:

• Český web o oblasti Tušetie
• Skvělá mapa treku
• Mytologie Tušetie
• Recept na úžasné vegetariánské jídlo Ajapsandali

 

Celý seriál

• 1. část Gruzie: přílet a trek Omalo - Shatili
• 2. část Gruzie: Tbilisi
• 3. část Gruzie: Kazbek a odlet